Při porodu jsem přišla o syna

V té době byla těhotná i moje švagrová, která měla termín jen o 3 týdny později než já. Společně jsme nakupovali oblečky a výbavičku. Já čekala chlapečka a ona holčičku, takže jsme to babičce hezky rozdělili. Veškeré testy jsme měli obě v pořádku, tak nebyl nejmenší důvod se znepokojovat. Chlapečkovi jsme vybrali jméno Tomášek. 
Termín se pomalu blížil a já měla už všechno nakoupené a připravené do porodnice. Ve tři hodiny ráno jsem měla první kontrakce, moc jsem se těšila, že už bude Tomášek s námi a nemohla jsem se dočkat, až ho budu poprvé držet v náručí. Ráno jsme vyrazili do porodnice. Ihned po příjezdu mě začali natáčet a všechno bylo v pořádku. O hodinu později mi propíchli plodovou vodu a porod začal. Bolesti jsem měla opravdu veliké, ale já to nevnímala a myslela jen na to, až uvidím našeho chlapečka. 
Po čtyřech hodinách se Tomášek narodil. Neslyšela jsem žádný pláč, což mě velmi znepokojilo. Doktoři nic neřekli a odnesli malého do vedlejší místnosti. Ihned jsem propadla panice.  To hrobové ticho bylo nekonečné. Za chvíli přišel doktor a řekl nám, že je mu velice líto, ale že syn nemohl dýchat a nebylo mu už pomoci.
Více jsme se měli dozvědět z pitvy. Začala jsem hystericky ječet, že to není možný, že na monitoru bylo vše v pořádku a že ho chci vidět, ale doktor nám doporučil, že takhle to bude pro nás lepší. 
Vůbec jsem nedokázala pochopit, co se stalo. Nejhorší bylo ležet v porodnici a slyšet kolem sebe pláč dětí. Myslela jsem, že z toho zešílím a chtěla jsem co nejdřív domů.
Doma jsem pořád jen brečela a prohlížela si fotky z ultrazvuku a pořád si kladla otázku, co se vlastně stalo. Za týden jsme se dozvěděli, že malý neměl vyvinuté plíce, což nebylo prý na ultrazvuku poznat, takže se vlastně udusil už během porodu. Dávala jsem to doktorům za vinu, že tohle nepoznali. V tu dobu už porodila moje švagrová zdravou holčičku Karolínku. Nebyla jsem schopná jít za ní do porodnice a neustále jsem se přehrabovala v Tomáškových věcičkách a prohlížela si jeho oblečení. Asi po dvou měsících mi manžel opatrně navrhl, jestli bychom nešli na návštěvu k jeho bratrovi, podívat se na malou. Dost jsme se kvůli tomu pohádali. Křičela jsem na něho, že je sobec, že neví, jak se asi cítím a že nemůžu vidět žádné dítě, když nemám to svoje. Manžel nevěděl, jak mi má pomoci a popravdě řečeno, já o to ani nestála. Byla jsem zoufalá, že celých devět měsíců nosím pod srdcem svého syna a najednou ho ztratím.

Nakonec jsem začala chodit k psychiatrovi, jelikož už jsem to sama nezvládala. Musela jsem se smířit s tím, že naše první dítě zpátky nikdy nedostanu a naučit se žít dál. Nastoupila jsem zpět do práce a snažila se s tím vším vyrovnat. Uvědomila jsem si, že litováním ničemu a nikomu nepomůžu. Když bylo Karolínce 6 měsíců, vydali jsme se ji navštívit. Sice jsem si ji nedokázala pochovat, ale pohled na ni nebyl už tolik bolestivý
Už je to šest let, co jsme přišli o syna. Nyní máme čtyřletou holčičku Markétku a dvouletého syna Matyáše.
I když jsme s manželem spokojeni, stále mám Tomáška ve svém srdci a vím, že na něho nikdy nezapomenu.