Je přirozené běhat delší trasy?

Počet účastníků maratónů stoupá, ale s ním i počet zranění. Podle jedné studie, 90 procent všech těch, kteří chtějí uběhnout maratón, v průběhu přípravy utrpí nějaké zranění. Je to ale zvláštní, když si uvědomíme, že ještě před několika málo lety, existovaly ve východní Africe kmeny, jejichž lovci byli schopni běžet za kořistí i několik dní, dokud nepadla vyčerpáním. Někteří lidé se domnívají, že špatná reputace běhání vznikla až vinou stylu moderní společnosti.

Vědecké důkazy podporují mínění, že lidé jsou evolucí přizpůsobeni k tomu být běžci. Lidské tělo má několik unikátních charakteristik, které naznačují, že vytrvalostní běh hrál pro nás v evoluci významnou roli.

Na krátkou vzdálenost předběhne člověka většina savců. Ono mít čtyři nohy je v tomto ohledu docela výhoda. Když ale na řadu přijdou delší tratě, uplatní se zase naše přednosti a najít konkurenci člověku je poměrně dosti těžké. Dobře vyvinutý systém potních žláz nás ochlazuje lépe než těžké oddychování, takže se nepřehřejeme tak jako jiná zvířata. Dokonce existuje názor, že za horkého dne by člověk na vzdálenost 42 kilometrů porazil i koně.

Proč by nás evoluce tlačila k tomu, aby z nás byli běžci na dlouhé tratě? Převládající teorie je, že vytrvalost umožnila primitivnímu člověku začlenit maso do své stravy.

Ještě před tím, než byli vynalezeny praky a luky, bylo pro první lovce výhodnější pronásledovat zvíře klidně několik hodin. Poté co se přehřálo a vyčerpalo, bylo mnohem snáší ho zblízka zabít.

Předností lidského těla je výborný „ochlazovací" systém - spousta potních žláz a málo tělesného ochlupení. Máme, ale i jiné výhody. Tou jsou například krátké prsty u nohou, což pro nás činí běhání efektivnější v porovnání s jinými zvířaty. Pokud by se prsty prodloužily o pouhých 20 procent, mechanická práce nohy by se zdvojnásobila. Výhodnější je i postavení palce u nohou. Stojí pěkně v řadě s ostatními prsty. Neodchyluje se jako třeba u lidoopů.

Vazy a šlachy na nohou působící jako pružina jsou pro náš běh také velmi důležité (lidoopi mají ve srovnaní s námi tyto šlachy nepatrné). Každý dobře ví, že klus je méně únavný než rychlá chůze. Při dopadu se šlachy smrští, čímž si uloží energii, která se využije pro odraz.

Vyšší pas a úzký hrudník umožňuje protisměrný pohyb rukou, což zajišťuje to, abychom nekličkovali na trati. Navíc šíjový sval pomáhá při běhu stabilizovat hlavu.

Běhání je rovněž důvod, proč máme ve srovnání s ostatními primáty „tak velký zadek". Gluteus maximus, neboli velký sval hýžďový, zajišťuje stabilizaci trupu. Tento sval se při chůzi zapojuje jen minimálně, ale nebýt něho, upadli bychom i při nejpomalejším klusu na obličej.

Takže, jestli jsme „zrozeni k běhu", jak praví kniha Christophera McDougalla, proč se tolik běžců zraní?

Afričtí lovci se v běhu trénují již od dětství, a to je pak znát na rozvinutí jejich šlach a vazů. Ale většina lidí v západních civilizacích začíná s běháním později a chce toho hodně během krátké doby. Zastánci běhu na boso dokonce tvrdí, že moderní obuv značně mění techniku běhu, která zvyšuje riziko zranění.

Jaký je teda závěr pro nás, co si chodí občas po práci či škole zaběhat? Je třeba ubrat. Trasy si ze začátku plánovat kratší a velmi pozvolna přidávat další kilometry. A pokud je to možné, snažte se běhat také na jiném povrchu, než je beton.

Běháte pravidelně?