Světový den životního prostředí

Jak se chováme k přírodě?

Stavíme jaderné elektrárny, budujeme protipovodňové zábrany, digitalizujeme vše, na co se podíváme, to všechno nám pomáhá a zjednodušuje nám to práci i život – ale příroda trpí. Zasahujeme do jejích zákonitostí, a to se neodpouští.

Příroda je čarodějka – dokud se k ní chováme vstřícně a slušně a dokud ji ochraňujeme, ochraňuje i ona nás. Když se ale zaprodáme a kvůli vlastnímu pohodlí začneme přírodě tu ubírat na rozsahu, tu krátit její vlastní volbu, tu bránit jejímu působení, pak se na nás začne zlobit a začne nám dělat naschvály.

Určitě to není pouze problém současnosti. Motiv špatného zacházení s přírodou můžeme najít v mnoha starých pohádkách. Například jak horníci kutali uhlí a svými necitelnými zásahy narušovali přírodu, která se jim pak pomstila. Nebo když nějaký bohatý statkář chtěl v noci, kdy se otvírají v zemi poklady, získat vše jenom pro sebe i za cenu rozkopání velké části země. I v tomto případě ho příroda po právu potrestala.

Životní prostředí a příroda

Příroda je souhrn všeho na světě, co nevzniklo záměrnou lidskou činností. Původně to všechno bylo čisté, neposkvrněné a zdravé. Našimi lidskými zásahy se všechno mění. Řeky už nejsou průzračně čisté, v mořích se po nás nachází haldy odpadů včetně těch radioaktivních. Pole obhospodařujeme stále více technicky, a abychom mohli dosáhnout při co nejmenší námaze co nejvyšší úrody, tak hojně a bez zábran používáme umělá hnojiva a chemické prostředky k hubení plevele a škůdců.

Kolik už vyhynulo rostlinných a živočišných druhů? Raci nemají čistou vodu v potocích, ohroženým druhem se stal dokonce i vrabec obecný. Kvůli zplodinám z komínů, pesticidům v půdě a také vinou našich neurvalých a sobeckých zásahů si pomalu, ale jistě šlapeme cestičku k vlastní záhubě.

Příroda s námi bojuje, je to však nerovný boj. My jsme příliš chytří a učení, příroda je prostá a jednoduchá, její zákonitosti jsou ale logické. My jsme se však naučili je obcházet, hledáme kličky a háčky.

Tam, kde jsou lesy, uměle vytváříme z nejrůznějších důvodů planiny, řekám bráníme v jejich přirozeném toku a stavíme na nich přehrady a hráze a měníme jejich směr. Veškerými freony, kterých jsme si dokázali vytvořit požehnaně, postupně a rychle ztenčujeme ozónovou díru, abychom pak mohli nadávat na nebezpečné sluneční paprsky, přičemž se jim poměrně často dobrovolně vystavujeme, a zvyšujeme tak sami sobě riziko vzniku rakoviny kůže…

Opravdu se chceme zahubit?

Vlastně jsme poněkud zvláštní: žádný jiný živočišný či rostlinný druh tak soustavně nepracuje na vlastním sebezničení. A my skutečně k tomuto horečně spějeme, a pokud si co nejdřív neuvědomíme veškerá možná rizika našeho chování, pak se nám již brzy podaří zlikvidovat veškerou flóru i faunu a zřejmě i sami sebe – tedy lidstvo jako takové.

Autor: Jitka Suchánková